Lidový lék na zhnisalou ruku

Při práci u zedníků se Haisovi zhnisala ruka tak vážně, že lékaři uvažovali o amputaci. Zachránila ho sousedka s domácím receptem, který by dnes sotva prošel hygienickou kontrolou. Nejprve prý namazat ruku máslem. Pak sehnat nádobu, která musí být z více než poloviny naplněna lidskou močí. Do ní nakrájet cibuli a přidat asi tři lojové svíčky. Ruku do směsi ponořit a nechat přes noc. Ráno, když žena obvaz rozvázala, zůstala stát s otevřenou pusou: otok změkl natolik, „že se jí do něj prsty bořily.“ Červené a černé fleky zežloutly, zánět ustoupil. Ruka se zachránila. A s ní i celá budoucí kariéra pražského písničkáře. Zesláblý Hais sice už nebyl schopen těžké fyzické práce, ale právě to ho donutilo hledat jiný způsob obživy.

Lék na bolení hlavy

Při jiné příhodě si Hais stěžoval na silnou bolest hlavy, tak silnou, že mu podle vlastních slov „hlava zrovna hořela.“ Nová sousedka a jeho žena se poradily a sáhly po osvědčeném domácím prostředku: smíchaly ocet se škrobem na prádlo, uvařily z toho hustou kaši a přiložily mu ji na hlavu. Hais usnul. Ráno se probudil v sedm, hlava brněla jako po zvonění, ale nebezpečí bylo zažehnáno, a on se hned chystal na výlet do Josefova města koupit manželce nové cejchy na prádlo.

Kořalka na staveništi

Hais jako dohlížitel přísně zakazoval dělníkům alkohol. Majitelé papírny trvali na tom, aby se na staveništi nepilo. Přesto se mu dělníci opakovaně opíjeli a on nemohl přijít na to, odkud kořalku berou. Dlouho se domníval, že ji pašují v putnách s vodou. Skutečně, nosiči vody měli uvnitř ukryté malé soudky. Ale to nebyl jediný zdroj. Záhadu nakonec rozluštili dva dělníci, kteří ho vzali stranou: šafář si ve skalní sluji zřídil tajný sklad. Vchod maskoval starými kolečky, uvnitř měl ukryto několik soudků kořalky, hrnce se sýrem a další potraviny – nosiči vody mu je pravidelně doplňovali. Hais svolal komisi, sluji otevřeli a vchod byl do půlhodiny zazděn.

Málem zastřelen vojáky

Revoluční rok 1848 zastihl Haise na pouti na Svaté Hoře u Příbrami. Zatímco on zpíval poutníkům a prodával písně, v Praze vypuklo povstání. Po návratu do města se ocitl uprostřed vojenských hlídek, které střílely bez varování na každého podezřelého. Hais jen tak tak unikl, vojáci ho málem zastřelili. Hais sám tuto příhodu ve vzpomínkách zmiňuje jako jeden z nejnebezpečnějších okamžiků svého života.

Pobyt v blázinci

V létě roku 1868, po náročné pouti, Haise skolil úžeh. Následky ale nebyly jen fyzické, propadl těžkému duševnímu pomatení a skončil v pražském blázinci. Byl to pro tehdejší Prahu dost veřejný skandál: Hais byl dobře známá postava a tisk přinesl zprávu o tom, že skončil v ústavu. Ve skutečnosti byl záhy propuštěn na revers, ale trauma zůstalo. Ze strachu, aby se do blázince nedostal znovu, se dlouho neukazoval na veřejnosti, omezil písničkářskou činnost a raději doma vyráběl hračky a občas na zakázku napsal píseň, ale bez vlastního jména, pod cizím jménem. Veřejně začal vystupovat znovu až po čase.

Prodal přes sto písní za den

Hais se při prodeji písní zaměřoval na trhy, formanské hospody a čtvrti jako Karlín nebo Smíchov, kde bylo dělnické publikum. Jedna jeho delší obchůzka Prahou s flašinetem trvala podle vzpomínek asi pět týdnů. Když se píseň líbila, šlo to rychle, protože prodal za jediný den přes sto výtisků. To byl pro písničkáře výjimečný výkon, zvlášť když uvážíme, že flašinet mohl hrát jen tři až čtyři dny v týdnu. Obsluha těžkého nástroje a současný zpěv byly fyzicky natolik náročné, že ho to připravilo o hlas, trpěl chronickými krčními a průduškovými potížemi, které ho provázely celý život.

Stáří, které rozděluje

V roce 1888 byl Hais přijat do pražského městského chudobince u sv. Bartoloměje pod Emauzy. Jeho žena Kateřina tam s ním jít nemohla, byla o sedm let mladší a podmínky přijetí nesplňovala. Chudobince tehdy přijímaly přednostně staré a nemohoucí lidi bez prostředků; mladší, kteří ještě „mohli pracovat“, nárok neměli.

Nebyla to volba, byla to nutnost. Hais byl starý, nemohoucí a bez prostředků. Bez chudobince by pravděpodobně nepřežil. Kateřina zůstala sama v podnájmu a živila se jak mohla. Zemřela tam v roce 1895, rok poté co ji manžel opustil ne ze své vůle, ale z vůle tehdejšího systému sociální péče, který pomáhal jednotlivcům, ne párům.

Jak fungovala poutní procesí

Poutní procesí byla ve druhé polovině 19. století masovou záležitostí – desítky, někdy stovky lidí z jedné čtvrti nebo farnosti se vydaly společně pěšky na vzdálené poutní místo. Cesta z Prahy na Svatou Horu u Příbrami měřila přes sedmdesát kilometrů a trvala několik dní. Po cestě se nocovalo v hospodách. Obvyklými zastávkami byly Dobříš a Mníšek pod Brdy. Trasa vedla přes Řitku, Pičín a další poutní místa, zpáteční cesta pak končila na Zbraslavi, odkud se lodí po Vltavě plulo zpět do Prahy. Ráno před odchodem z Mníšku se konala mše v poutním areálu Skalka u kostelíku sv. Máří Magdalény. Celá výprava trvala čtyři až pět dní.

Vůdce procesí byl klíčová postava. Modlil se s poutníky, organizoval zastávky, dohlížel na pořádek. Hais tuto roli zastával od mládí a byl v ní podle vzpomínek velmi oblíbený. Pro kramářského zpěváka byla procesí zároveň živobytím. Poutníci představovali potenciální zákazníky na písně a modlitební knížky.

První pouť bez rodičů

Haisova první cesta na Svatou Horu nebyla žádná zbožná výprava. Bylo mu asi čtrnáct let, měl jít do práce, ale místo toho se tiše přidal k procesí, které procházelo Podskalím. Rodiče nevěděli nic.

Šel celý den s poutníky, zpíval, modlil se… a v Dobříši, kde procesí nocovalo v hospodě, si ho všiml starší zpěvák. Viděl, že sedí stranou, sám, bez peněz na večeři. Přisedl si k němu, dal mu najíst a pak se ho zeptal, kde jsou rodiče. Hais se mu přiznal. Zpěvák ho pokáral, ale vzal ho pod svá křídla, naučil ho zpívat s procesím a ukázal mu, že zpěv může být řemeslo, nejen pobožnost.

Jak se kupoval flašinet

Flašinet byl pro pouličního zpěváka klíčový nástroj, ale také nedostižně drahý. Cena se pohybovala kolem 100 zlatých, zatímco nádeník vydělal za hodinu práce dva groše. Hais si ho nejprve půjčoval za 30 krejcarů denně, přičemž majitel brzy začal požadovat platbu i za dny, kdy ho Hais neužíval. Nakonec mu na koupi vlastního flašinetu půjčil otec, tedy ten samý otec, kvůli jehož násilnické povaze Hais v mládí odešel z domu.

Ani vlastní flašinet ale nestačil. Ke hraní v ulicích bylo potřeba zvláštní povolení, které úřady vydávaly pouze starým nebo handicapovaným lidem neschopným jiné práce. Hais nesplňoval ani jednu podmínku a povolení nikdy legálně nezískal. Celý život hrál na povolení strýce nebo matky, jimž za to platil 30 krejcarů a pražská policie to víceméně tolerovala.

A bylo co tolerovat: hraní na flašinet bylo fyzicky vyčerpávající. Hais sám popisuje: „…to nebyla žádná maličkost ani žádné lehké obživení tíž na sobě nosit, hrát, každé otočení s klikou táhne nejméně šest liber tíže, ruce v ramenách boleji… i prsa boleji a jakpak já, přitom ještě zpívat a k tomu musel jsem hezky vejslovně a hlasitě zpívat, by mě bylo slyšet do druhého a místem i třetího patra. Denně šest neb sedum hodin, to aby člověk měl ocelové vnitřnosti…“ Průměrně dva až tři dny v týdnu musel zůstat doma a léčit si hlas. V čase „odpočinku“ psal nové písně.

Jak Hais prodával písně

Hais byl přirozený obchodník. V tiskárně kupoval archy s texty písní, které doma ručně překládal do malých knížeček a vázal je jednoduchými barevnými destičkami. Díky tomu vypadaly atraktivněji než konkurence. Brzy přišel na další trik: sledoval, které písně jdou nejvíce na odbyt, a ty vždy dával nahoru svazku a zařazoval je do více knížeček najednou. Nejoblíbenější píseň tak zákazník viděl jako první, a koupil celý svazek.

Tento přístup ho nakonec přivedl k rozhodnutí skládat vlastní písně. Proč platit tiskárně za cizí texty, když mohl prodávat své vlastní? A proč jen prodávat, když mohl zároveň hrát na flašinet a písně rovnou předvádět? Hais pochopil, že prodej a vystoupení tvoří jeden celek. Právě tohle ho odlišovalo od ostatních pouličních zpěváků.

Cena jednoho sešitku byla 2 krejcary — stejná jako na přelomu 18. a 19. století, tedy po celou dobu Haisovy kariéry se nezměnila. Pro srovnání: zlatý měl 60 krejcarů, denní mzda nádeníka byla přibližně 12–18 krejcarů, libra hovězího masa (0,56 kg) stála kolem 9–10 krejcarů, slepice 15 krejcarů. Za jednu Haisovu píseň si člověk koupil zhruba čtvrtku chleba. Ze sta prodaných písní vydělal Hais 2 zlaté 44 krejcarů (tedy 164 krejcarů) při nákladech 36 krejcarů – zisk tedy přibližně čtyřnásobil vložené peníze, a čistý výdělek odpovídal asi devíti denním mzdám nádeníka. Když se píseň líbila a prodal za den přes sto kusů, byl to slušný výdělek. Když ne, nestálo ho to mnoho.

Morální dilema kostelního zpěváka

Hais si brzy uvědomil, že světské písně jdou na odbyt lépe než nábožné. Ale jako vůdce procesí a kostelní zpěvák měl pověst, o kterou nestál přijít. Sám si kladl otázku: „…jakpak kdybych měl světské písně, prodal bych mnohem víc! ale prosim tě, co by ty lidé o mně řekli, hele, církevní zpěvák a prodává světské písně…“ Vyřešil to kompromisem — jeho písně nebyly ani čistě nábožné ani čistě světské. Ať šlo o milostné nebo zpravodajské příběhy, vždy obsahovaly morální poučení souznící s katolickou morálkou. Tato balancování mu přineslo nejširší možné publikum — od zbožných poutníků až po dělníky v hospodách.

Syn se zavázanou rukou a další triky

Hais věděl, že k úspěchu nestačí jen dobrá píseň. Je třeba upoutat pozornost. Jeden z jeho osvědčených triků byl překvapivě rodinný: jeho syn, který se vrátil raněný z války, mu chodil pomáhat s flašinetem se zavázanou rukou. Když se syn uzdravil, ruku si zavázal dál. Hais toho využíval jako součást vystoupení. Zranění budilo soucit a přitahovalo zákazníky.

Po matčině smrti, kdy Hais přišel o legální povolení ke hraní, potřeboval asistenci z jiného důvodu — rodinný příslušník mu musel signalizovat, když se blížil strážník. Hais hrál celý život na povolení příbuzných, pražská policie to víceméně tolerovala, ale bylo třeba mít se na pozoru.

Jak Haisovy písně zněly v domácnostech

Nejlépe dosvědčil vliv Haisových písní na běžný život dr. Čeněk Zíbrt, folklorista a editor prvního vydání Haisových pamětí, který o nich psal v časopise Český lid roku 1908. Ve vzpomínce na dětství popisuje, jak v kuchyni seděl s tetičkou a čeledí a zpívali, co kdo uměl. Když zásoby paměti došly, vytáhla tetička balíček písní a zpívali dál. Haisovy písničky bývaly nejoblíbenější pro zpěvný ráz a citovou působivost. „Vzpomínám, když jsme přezpívali s tetičkou a se Sedláčkem písničku o Králové Hradci, jak jsme plakali zpěváci, plakali posluchači, a ze šenkovny přišel chudák dědoušek žadonit, abychom písničku zazpívali také hráčům karetním, kteří zatím karty odložili.“

Jak Hais pracoval s cizími melodiemi

Hais nebyl skladatel v klasickém slova smyslu, byl mistrem adaptace. Bral melodie, které lidé znali, a psal na ně nové texty. Někdy šlo o lidové nápěvy, jindy o písně z pražských arén a varieté. Příkladem je píseň na nápěv Pif paf, tralala – melodii převzal z arény ve Pstrosce, kde ji zpívala zpěvačka Filipová. Aréna časem zanikla, původní píseň upadla v zapomnění. Haisova vlastenecká verze ale přežila a zpívala se dál. Podobně fungovala i Spi, Havlíčku – jak poznamenal Zíbrt, vlastenecké společnosti, které ji zpívaly, „jistě nemají potuchy, že to složil Hais na známou píseň Havlíčkovu.“ Hais tedy nepůsobil jako původce melodií, ale jako ten, kdo jim dal nový život a nový smysl.

Waldau versus Zíbrt – spor o Haisův literární význam

V roce 1860 vydal německy píšící kritik Alfred Waldau, vlastním jménem Josef Jaroslav Kalina, knihu Böhmische Naturdichter, věnovanou českým básníkům samouků. Haise v ní zařadil jako kuriozitu: označil ho za hlavního dodavatele kramářských písní, které se prodávají na poutích a trzích. A pak ho smetl. Jeho písně prý nejsou nic jiného než řemeslně vyrobené zboží – próza namačkaná do špatných rýmů, která kazí vkus lidu, vytlačuje skutečné lidové písně a živí zálibu v trivialitách a dvojsmyslech. Waldau uzavírá s jedovatou galantností: Hais ročně dodá nejméně tucet takových výtvorů a nemusí se bát, že by mu někdo vzal žezlo.

Čeněk Zíbrt, folklorista a editor Haisových pamětí, s tím nesouhlasil. Uznal, že Waldau má v lecčems pravdu, umělecky vzato Haisovy písně neobstojí. Ale to podle něj není ten správný způsob, jak je posuzovat. Důležitější je, co se s nimi stalo: zdomácněly. Přešly do zásoby písní, které lidé zpívali jako by byly odjakživa. Nikdo nevěděl, kdo je složil, a ani ho to nenapadlo zkoumat. Píseň Spi, Havlíčku zpívaly vlastenecké spolky jako starou lidovou, a přitom ji složil Hais. Přání národa znělo v hospodách i na schůzích – a přitom vzniklo v pražském dvořku z arénního popěvku. Waldau měřil Haise měřítkem básníka. Zíbrt navrhoval měřit ho měřítkem prostředníka, člověka, který neuměl tvořit z ničeho, ale uměl dát věcem nový život, nový smysl a nové publikum. A v tom byl podle něj nejplodnější a nejoblíbenější písničkář, jakého česká jarmareční literatura znala.

Jak Hais pojmenoval své paměti

Hais psal paměti vlastní rukou, foneticky, s chybami, bez školy – přesně tak, jak mluvil. Titul, který vymyslel, to vystihuje lépe než jakýkoli popis:

„Životný deje vlastnoručně sepsaný na památku spracoval v chudobinci pražském u Svatého Bartoloměje František Haiss roku 1894, prvně jeno dva díly a pak ti druží dva po zdejším dokonání.“

Žádný vzdělánec by to takhle nenapsal. A právě proto to funguje. Je v tom pýcha i pokora zároveň, snaha být formální a přitom úplná neschopnost přetvářky. Paměti nakonec vyšly ve čtyřech dílech, celkem pět sešitů. Bez Karla L. Kukly, spisovatele a redaktora, který je jako první pročetl a postaral se o jejich uložení, by se pravděpodobně ztratily. Hais sám dobře věděl, čím jeho práce je, i čím není. V předmluvě prosí každého čtenáře, aby mu prominul, „jestli by tě snad některé slovo proti mně pohořšiti mělo,“ a vysvětluje: „Mé vychování bylo velmi sprosté.“ Pak píše dál čtyři díly.

Jak daleko doletěly Haisovy písně

Hais sám o sobě říkal, že prodává písně v Praze a okolí – na obchůzkách, v hospodách, na trzích a poutích. To byla pravda. Ale celá pravda to nebyla.

Moderní výzkum kramářských špalíčků, svázaných osobních sbírek tištěných písní, které si lidé skládali po celý život, ukázal, že jeho písně se dostávaly i tam, kde Hais nikdy nestál. V špalíčcích dochovaných v severovýchodních Čechách, v semilském regionu, vědci identifikovali několik tisků přímo od Haise nebo s vysokou pravděpodobností od něj pocházejících. Praha je odtud dobrých sto kilometrů.

Vysvětlení je prosté: Hais neprodával jen sám. Tiskl své písně u Jana Spurného v Praze, ale také u Landfrasů v Jindřichově Hradci – tiskárny, která zásobovala venkovské kramáře po celých jižních a východních Čechách. Ti pak s archy cestovali na pouti a jarmarky po celé zemi. Hais tedy fungoval jako autor a vydavatel, zatímco distribuci za něj obstarávali lidé, které nikdy nepotkal.

Výsledkem bylo, že žena v Semilech mohla mít v špalíčku Haisovu milostnou píseň — a s největší pravděpodobností ani nevěděla, kdo ji složil. Pro ni to prostě byla píseň, kterou si koupila na pouti.

Ženy, které stály za písničkářem

Haisův příběh je obvykle vyprávěn jako příběh jednoho muže. Ve skutečnosti za ním stály tři ženy – a každá z nich nesla tíhu jeho živnosti způsobem, který paměti ani tisk příliš nezaznamenaly.

První manželka Baruška, vojenský sirotek, švadlena, s ním prožila nejtěžší léta. Když se Hais rozhodl živit světskými písněmi a flašinetem, nesla to zpočátku těžce. Kostelní zpěvák s kolovrátkem byl v tehdejší Praze trochu ostuda. Ale když se ukázalo, že to vychází, přišla za ním sama: „Já třeba s tebou flašinet nosit budu, vždyť víš, že se za žádnou práci nestydím, jen si vzpomeň, po velkej vodě v roce 1844 jsem s tebou vodu vynášela v Židech, krámy zahašňený myla, s tebou u zedníků dělala.“ Zemřela v roce 1855, krátce po porodu poslední dcery.

Druhá manželka Terezie Stárková, o pět let mladší, sirotek po pražském mlynáři, do manželství přinesla nějaké úspory. Společný život skončil po třech letech tragicky. Haisův bratr Jan využil chvíle, kdy byli oba pryč z bytu, a vykradl je do posledního krejcaru. Vzal šatstvo, prádlo, hodinky i peníze. Šok z té události Terezii, tehdy těhotnou a zdravotně slabou, těžce zasáhl. Porodila dcerku Kristinku, ale ani jedna z nich nepřežila, dítě zemřelo v porodnici, Terezie krátce nato v nemocnici na tuberkulózu. Její poslední slova Haisovi byla: „Tak vidíš, Franc, ty tu budeš radost užívat a zač já mám umřít, jen skrze tvého nešťastného bratra.“

Třetí manželka Kateřina Schneiderová, rozená Kučerová, přišla k Haisovi jako vdova s dvanáctiletým synem. Za sebou měla příběh připomínající svou syrovostí ruské realisty nebo Dickense: její první manžel, typograf, byl po revoluci roku 1848 odsouzen a vyhoštěn do Gdaňska. Kateřina ho následovala pěšky, s dvěma malými dětmi, v krutých mrazech. V Gdaňsku žili v bídě, manžel zemřel, a ona se s dětmi sama vrátila do Prahy. S Haisem pak žila přes třicet let.

Kdo Haise nejvíce poslouchal

Když Hais stál na Vaječném nebo Zelném trhu a zpíval, v davu byl vždy někdo konkrétní: služebná dívka ze Smíchova, která si ušetřila pár krejcarů na nákup. Měšťanka vracející se z kostela. Trhovkyně, která právě zabalila zboží. Právě tyto ženy tvořily velkou část jeho publika, a právě ony zajišťovaly, že jeho písně přežily. Písně nekupovaly jen pro sebe. Odnášely je domů, zpívaly je při šití a vaření, učily je děti. Ve svazečcích vázaných barevnými destičkami kolovaly z rukou do rukou, z generace na generaci.

Hais to věděl a přizpůsobil tomu svou tvorbu. Psal písně přímo adresované ženskému publiku — Nová píseň pro dívky české, Ženská lamentace, Toužení po vdavkách, Píseň o upřímné manželce. Na ženách mu vadila jejich parádivost a marnivost – ale zároveň jim rozuměl lépe než kdokoli jiný.

Hais v Národním muzeu

V červnu 2004, pět let po stém výročí Haisovy smrti, se jeho jméno vrátilo na veřejnost neobvyklým způsobem. V rámci první Pražské muzejní noci uspořádala Knihovna Národního muzea autorské čtení z jeho pamětí ve studovně, před publikem, které si tu noc přišlo prohlédnout jinak nepřístupné sbírky. Čtení uvedla PhDr. Eva Ryšavá, editorka jediného knižního vydání Haisových pamětí z roku 1985, která přiblížila historii vzniku díla a Haisův význam pro českou lidovou tvorbu 19. století.

Setkání se, mimo jiných, účastnili členové a příznivci Matice české i potomci Františka Haise, včetně autorů tohoto webu.