PRAHA
Podskalí – Hais se narodil 7. července 1818 v Podskalí, tehdy živé dělnické čtvrti na břehu Vltavy, kde se soustředil obchod s dřívím a vorařství. Jeho otec tu pracoval jako kartounový tiskař, jedno z tehdy nejrozšířenějších řemesel v Praze. Hais sám se jako mladý muž po neúspěšném učení vrátil do Podskalí jako nádeník, pracoval v ohradách s dřívím a na stavbách. Z jednotvárné dřiny ho vysvobodil zpěv — nejprve v kostelích a na poutích, postupně na trzích a ulicích.
Kostel Nejsvětější Trojice – Farnostní kostel, který byl po celý Haisův život centrem jeho duchovního i společenského světa. Zpíval tu od dětství při pobožnostech, pomáhal vůdcům procesí a vedl modlitby. Právě zde si poprvé uvědomil, že zpěv mu může být nejen útěchou, ale i zdrojem obživy. Do kostela chodil každou neděli prakticky celý život, v pamětech se o něm zmiňuje desítky krát.
Klášter Emauzy a emauzské schody – Hais žil dlouhá léta v bezprostředním okolí emauzského kláštera. Přímo pod emauzskými schody měl v různých obdobích byt i místo, kde prodával své tištěné písně. Emauzská pouť byla jednou z nejdůležitějších událostí jeho pracovního roku — přicházely tisíce lidí a Hais tu zpíval a prodával. V pamětech vzpomíná, jak snil o tom, že si opatří flašinet, aby s ním mohl po emauzské pouti chodit a zpívat.
Chudobinec sv. Bartoloměje pod Emauzy – Posledním útočištěm Františka Haise byl pražský městský chudobinec u sv. Bartoloměje, který stával v blízkosti emauzského kláštera. Právě zde, v pokoji č. 4, strávil sklonky života a sepsal rozsáhlé paměti — živé, upřímné a místy překvapivě humorné svědectví o třech generacích pražského proletariátu. Paměti poprvé vyšly v roce 1909 v časopise Český lid, knižně pak v roce 1985.
Vyšehrad – Hais bydlel na Vyšehradě v několika různých obdobích svého života. Ve vzpomínkách líčí příchod na Vyšehrad s velkou živostí — radost z nového bytu, starosti s dětmi, zpěv v tamním kostele. Vyšehrad byl také jedním z míst, kde prodával písně a kde ho znali sousedé i okolní hospodyně.
Karlín – Jedno z rychle rostoucích průmyslových předměstí, kam Hais pravidelně docházel zpívat a prodávat písně. Ve vzpomínkách zmiňuje karlínské hospody i zdejší publikum. Karlín byl tehdy plný dělníků a řemeslníků — přesně to obecenstvo, pro které Hais skládal.
Smíchov – Stejně jako Karlín, i Smíchov byl rozvíjejícím se předměstím s hustým dělnickým obyvatelstvem. Hais sem chodil zpívat a prodávat, znal tu lidi od poutí i z každodenního života. Ve vzpomínkách zmiňuje smíchovské pouti i konkrétní známé z této čtvrti.
Kostel sv. Josefa (Malá Strana) – Karmelitánský kostel v Josefské ulici na Malé Straně byl Haisovým hlavním poutním základním bodem. Odsud vycházela procesí na Svatou Horu i do Staré Boleslavi, sem se procesí vracela a zde se sloužilo závěrečné Te Deum po návratu. Hais tu v sobotu před odchodem vše připravoval „v svatý pořádek“ — korouhve, zpěv, pořadí průvodu. Kněz od sv. Josefa vycházel poutníkům vstříc až k Invalidovně, aby je slavnostně uvedl zpět do kostela.
Kostel sv. Anny (Václavské náměstí) – Farní kostel sv. Anny stával na Václavském náměstí a byl místem slavnostní úvodní mše před odchodem procesí do Staré Boleslavi — s bubny, troubami a přeplněným chrámem. „Paničky od sv. Anny“ — zbožné ženy z této farnosti — tvořily věrné jádro Haisových poutníků po celá desetiletí a přispívaly mu na výdaje. Nesly sochu sv. Anny a po návratu z pouti mu každá vložila do ruky příspěvek v papírku.
Kostel sv. Jakuba (Staré Město) – Kostel sv. Jakuba byl výchozím místem rivalova procesí — zpěváka, kterého Hais označuje za „svého nejhlavnějšího nepřítele“. Obě procesí vycházela ve stejný den, Hais se mu záměrně vyhýbal — na Bílé Hoře šel s odstupem čtvrt hodiny, u oběda volil jinou hospodu. Po návratu z Boleslavi se obě procesí setkala v Zlatnické ulici u hostitelky, která připravila pohoštění. Hais u sv. Jakuba také prodával písně — zmiňuje, že tu strávil skoro dvě hodiny.
Invalidovna (Karlín) – Karlínská Invalidovna byla první velkou zastávkou procesí mířících do Staré Boleslavi. Zde kněz uděloval procesí požehnání a loučil se s ním. Dál se šlo bez duchovního. Menší děti-družičky, které by cestu nepěšky nezvládly, si tu mohly za příplatek sednout na formanský vůz. Na zpáteční cestě kněz od sv. Josefa vycházel poutníkům vstříc právě k Invalidovně, aby je slavnostně uvedl zpět do kostela.
Vinoř – Vinoř byla první větší zastávkou na trase do Staré Boleslavi, zde se procesí dělilo na dvě části, protože poutníků bývalo tolik, že by jedna hospoda nestačila. Místní slyšeli zpívající procesí z dálky a vycházeli mu naproti. Haisův pomocník mezitím vybíral sbírku na výdaje, peníze přepočítávali svědci a odevzdávali Haisovi.
Zlatnická ulice (Staré Město) – Do Zlatnické ulice vedl Hais celé procesí po návratu z Boleslavi — zde bydlela zbožná paní, od níž si půjčoval sochy Panny Marie, sv. Anny a karmelitánského Ježíška. Po slavnostním Te Deum v kostele připravila pro asi šedesát účastníků procesí pohoštění: pivo pro matky, kávu a buchty pro družičky. Setkala se tu obě procesí, Haisovo i rivalovo od sv. Jakuba.
Loreta (Hradčany) – Pražská Loreta byla alternativním výchozím bodem pouti do Hájku. Hais ji ohlašoval jako „procesí z Lorety do Hájku, ráno v sedm hodin“, vždy před svátkem Narození Panny Marie (8. září). Šlo tedy o jinou variantu téže pouti, než která vycházela od sv. Josefa přes Bílou Horu.
Bílá Hora – Bílá Hora ležela na trase procesí z Prahy do Hájku. Hais za ní šel záměrně s čtvrthodinovým odstupem za rivalovým procesím od sv. Jakuba, aby si obě průvody nepřekážela ve zpěvu. Zda se tu konala nějaká zastávka nebo pobožnost, z pamětí přímo nevyplývá.
Olšanské hřbitovy – František Hais zemřel 4. července 1899 v Praze. Pochován je na Olšanských hřbitovech, v oddělení 5, hrob č. 787. Jeho hrob byl v nedávné době adoptován v rámci projektu na záchranu hrobů zapomenutých osobností.
OKOLÍ PRAHY
Vrané nad Vltavou – Jedno z nejzajímavějších míst v Haisově životě. V roce 1837, když mu bylo devatenáct let, získal práci dohlížitele na výstavbě silnice k vranskému přívozu a posléze i samotné papírny bratří Haaseů. Díky znalosti čtení, psaní a němčiny dohlížel na téměř sedmdesát dělníků.
Zbraslav – Zbraslav se v Haisových pamětech objevuje opakovaně jako důležitá zastávka na poutních trasách. Chodil sem s procesími, přenocoval tu a zpíval. Cesta na Zbraslav a zpět byla součástí jeho každoroční rutiny — někdy pěšky, někdy s vorařským přívozem přes Vltavu.
Dobříš – Dobříš ležela na trase dalších poutí, které Hais podnikal. Ve vzpomínkách popisuje nocování v tamní hospodě v rámci procesí a setkání se zpěvákem, který si ho poprvé opravdu všiml — a který mu ukázal, že zpěv může být řemeslo.
Stará Boleslav – Poutnické místo, kam Hais opakovaně putoval s procesími. Poutě do Staré Boleslavi patřily k největším a nejlidnatějším — a pro kramářského zpěváka tedy k nejvýnosnějším. Hais tu zpíval a prodával své tištěné písně velkému davu poutníků.
Svatá Hora u Příbrami – Jedno z nejvýznamnějších mariánských poutních míst v Čechách. Hais sem putoval jako zpěvák i jako věřící — cesta tam a zpět byla fyzicky náročná výprava. Ve vzpomínkách píše o práci s poutníky až na Svatou Horu jako o jedné z nejnáročnějších, ale i nejdůležitějších součástí svého zpěváckého roku.
Poutní areál Skalka, kostelík sv. Máří Magdalény (Mníšek pod Brdy) – Na skalnatém ostrohu nad Mníškem pod Brdy stojí jeden z nejpůsobivějších barokních areálů v Čechách. Skalka byla duchovní zastávkou při pouti z Prahy na Svatou Horu v Příbrami a těšila se velké oblibě jako místo odpočinku a rozjímání.
Poutní areál sv. Antonína Paduánského v Pičíně – V obci stál poutní areál svatého Antonína Paduánského, jehož součástí byla kaple Božího hrobu, postavená podle vzoru chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Kaple je dnes zaniklá, ale v Haisově době to bylo živé poutní místo, které přitahovalo procesí z celého okolí Příbrami.
Kytín – Malá vesnička v brdském podhůří byla jedinečnou zastávkou na trase ze Svaté Hory zpět do Prahy. Místní na Haisovo procesí každoročně čekali a brali si poutníky — i dvacet lidí — na nocleh, protože jiní zpěváci tudy nikdy nechodili. Kostelník zvonil ve dvě hodiny ráno, na oltářích hořely svíce přinesené poutníky v librách. Hais v pamětech převypráví i legendu o vzniku vsi: slepý synáček paní Koritanské u místní studánky prohlédl a zjevila se mu Panna Marie — na paměť toho dal otec postavit kostel a studánka je dodnes za hlavním oltářem.
HOSTINCE
Hostince v Praze 19. století byla přirozená centra veřejného života. Hais je ve vzpomínkách zmiňuje jako klíčová místa, kde každou sobotu prodával písně. Níže jsou uvedeny hostince, které jsou s jeho životem a světem přímo spojeny a píše o nich ve svých pamětech.
Fledrmil (Die Fledermaus – Netopýr) – Slavná zahradní restaurace v Karlíně, v místech dnešního Fora Karlín. Disponovala obrovskou zahradou, kde se konaly taneční zábavy, koncerty vojenských kapel a ohňostroje. Scházela se tu smetánka i lidové vrstvy. Byl to jeden z nejoblíbenějších výletních podniků první poloviny 19. století. S příchodem průmyslového rozvoje Karlína a bouráním hradeb postupně zanikl.
U Zlaté podkovy (Na Poříčí) – Zájezdní hostinec v ulici Na Poříčí, v bloku mezi dnešními ulicemi Na Florenci a Havlíčkovou. Ke každé kovářské dílně a přepřahací stanici neodmyslitelně patřil výčep — a tady platilo totéž. Formani tu čekali, zatímco kováři měnili koním podkovy po příjezdu Poříčskou branou. Hais se tu zastavil při jedné ze svých obchůzek s písněmi. S příchodem železnice a otevřením nedalekého Masarykova nádraží v roce 1845 éra formanských hostinců pomalu končila.
U Křížku (Na Františku) – Hospoda v chudinské čtvrti Na Františku, přímo naproti klášteru Milosrdných bratří. Scházeli se tu voraři, přístavní dělníci a lodníci — nejtvrdší dělnická vrstva tehdejší Prahy. Zánik přinesla velká pražská asanace na přelomu 19. a 20. století, kdy celá stará čtvrť kvůli špatným hygienickým podmínkám zmizela.
Zahradní restaurace na Štvanici – Na ostrově Štvanice fungovaly v průběhu 19. století hned tři velké výletní restaurace. Pražané sem jezdili lodí nebo chodili přes lávky za tancem, pivem a odpočinkem. Nejslavnější budova z roku 1824 se dochovala dodnes. Poslední ze zaniklé trojice restaurací zmizela až na počátku 80. let 20. století.
U Zázvorků (Na Perštýně) – Hostinec s hlubokou historií stojící přímo naproti pivovaru U Medvídků. Ulice Na Perštýně byla v 19. století hlučnou pivní zónou, kde konkurence doslova koukala z oken do oken. Na rozdíl od drsných přístavních krčem se zde scházela kultivovanější společnost: měšťané, studenti, řemeslníci a v době národního obrození i čeští vlastenci. Dům asanační vlnu přežil a stojí dodnes.
Hostinec U Bílého lva / Sokolovna (Dobříš) – Dobříšský hostinec na náměstí, jehož hospodská živnost je doložena již od počátku 16. století, byl s největší pravděpodobností místem, kde Haisovo procesí nocovalo na cestě na Svatou Horu u Příbrami. Hais sám název hospody neuvádí, ale v Dobříši šlo o nejstarší a nejzavedenější podnik ve městě — a právě sem by přirozeně zamířilo procesí o stovkách lidí hledající nocleh. Za svou historii nesla hospoda různé názvy: Pešíkova, U Krásů, U Lva, U Bílého lva. Dnes se hostinec jmenuje Sokolovna, přestože tento název nikdy oficiálně podnik nenesl — vznikl až poté, co Sokol budovu odkoupil po první světové válce.